Kluky co se zabili v autě jsem znal velmi dobře osobně. S Petrem jsem jeden čas pracoval jako truhlář a také jsme s dalšími osmi čechy bydleli v jednom domě, používali jsme stejné nádobí – trávili hodně času ve společných místnostech. Filipa jsem vídal na společných akcích. I já jsem měl možnost jet na setkání lidí s Českou národností tímto červeným vozítkem. Patrně bych seděl na zadní sedačce a možná bych se zapnutými pásy přežil. Kamarádi připoutaní nebyli a jeden skončil napíchnutý na volantu okamžitě, druhý byl napíchnutý na větvích stromu.
Petrova syna jsem pomohl přestěhovat z Dublinu do Charlestownu sám. Stejným typem auta ve které vlastnil jeho otec. Petr dostal ve stolárně práci po svém otci Petrovi.
Hrůzou a dojetím se dá začít koktat, protože těžké situace teprve prověří charakter. Jestli si myslí člověk, že má 20 kamarádů pro které dělá rád první poslední. Pomáhá ve všem co umí. Může se stát, že v nějaké krizi se všichni „dobří známý“ vytratí a pomoc nabídne cizinci cizí člověk – cizinec. Kolik má člověk kamarádů, kolik skutečných přátel…. Jak moc může člověk poznat kamaráda za dva roky a více let, když se potom nejde označit za „známého“ jelikož se dějí věci „co jsem teda nečekal“. Sociopati bez empatie, vypočítavý narcista, charakterní póvl, slušnej hajzl a férová svině – super kamarádi.